Zdravím potenciální čtenáře,
kdyby někdo náhodou uvažoval o tom, jestli stále žiju a hubnu, potěším vás, pravda je obojí...:)
Léto bylo poměrně hektické, hlavně jsem se snažila na maximum využít možnost pohybu venku- cyklistika, turistika, běh... a opravdu to stálo za to...:)
A tak se mi přes léto podařilo tentokrát nejen nepřibrat, ale dát i něco málo dolů, a po dovolené mi váha konečně ukázala úžasné a posledních asi 9 let neviděné číslo, začínající sedmičkou- 79,1 kg.
Ale čekala mě ještě důležitější věc.
1.1. jsem se v rámci novoročního rozjímání přihlásila na 10 km běh do Brna, který se konal právě včera. V tu dobu jsem nebyla schopná uběhnout ani kilometr.
Včera jsem si zaběhla 10 km v čase lehounce nad hodinu, a nebudu tedy říkát že by to byla velká pohoda, ale prostě to šlo.
A tak mám splněný obrovský cíl, a je na čase vymyslet si nějaký další... Upřímně se začínám dostávat do pro mě takových hrozně abstraktních čísel, ale vidím to v příští sezóně na půlmaraton a pokoření další váhové hranice.... (protože se mi určitě poběží ještě o kousek lépe, když nebudu tahat ani ty kila navíc, co mi ještě zbývají...)
Ale už mám za sebou krásných 28 kg, takže všechno co teď dělám mi přijde skoro jako nějaká nadstavba, už teď je to fakt super. Takže si musím dávat bacha a v žádném případě nepolevit. Konečně přestanou vedra, takže budu mít větší chuť se hýbat a je potřeba toho pořádně využít!
Drazí čtenáři, kdyby vás třeba zajímaly nějaké konkrétní poznatky (jídlo, pohyb...), dejte vědět, ráda něco sepíšu...:)
neděle 18. září 2016
čtvrtek 30. června 2016
Výsledky po půl roce!
Zdravím čtenáře,
protože je za mnou půlka roku 2016, a letos jedu opravdu jako podle novoročního předsevzetí, je na čase zrevidovat výsledky i cíle!
Jaký to byl půlrok? Náročný, ale jsem se seboou vážně spokojená, myslím že se mi povedlo najít téměř zdravý kompromis mezi svými cíly a tím, že člověk chce taky nějak společensky žít, účastnit se rodinných oslav a podobně.
Řekla bych že částečně je to díky tomu, že jsem si dávala cíle především sportovního charakteru, takže zákusek s mámou ke kávě nebyl zakázaný, jen člověk tak nějak tuší, že si tím k plnění cílů moc nepomůže.
Samozřejmě by výsledky mohly být lepší (obzvlášť poslední měsíc se trochu plácám na místě, ale sama vím proč :)), ale prostě jsem spokojená! A teď čísla!
1.1. 2016 1.7. 2016 ROZDÍL
Váha: 99,6 kg 83,6 kg - 16 kg
Pas: 85 cm 78 cm - 7 cm
Zadek: 126,5 cm 111 cm - 15,5 cm
Stehno: 74 cm 65 cm - 9 cm
Ruka: 32,5 cm 30 cm -2,5 cm
Z konfekční velikosti 48 jsem na 44/42 a absolutně nemám co na sebe :)
A co sportovní cíle?
S během jsem byla v lednu na nule, takže z nuly jsem se dostala na uběhnutých 10 km, za čas 1:07:27, což je sice mizérie, ale!!! Z nuly!!!
A další cíle? Je léto, takže hubnutí se stává věcí složitější, alespoň pro mne. Největším cílem je dostat se na 10 km pod hodinu, ale nevím, jak je to reálné. Dále cvičit a provozovat cyklistiku, a hlavně užívat si to a nestresovat se ručičkou na váze, už teď je to bezva!
A hlavně!!! Je to o prsa, ale obezita je pryč, teď už mám "jenom" nadváhu, jupí!! :)
Ona tedy čísla nejsou důležitá, ale já je mám hrozně ráda, takže doufám, že třeba někoho též namotivují. Vidět výsledky své práce takhle v pár řádcích je totiž opravdu super! :)
protože je za mnou půlka roku 2016, a letos jedu opravdu jako podle novoročního předsevzetí, je na čase zrevidovat výsledky i cíle!
Jaký to byl půlrok? Náročný, ale jsem se seboou vážně spokojená, myslím že se mi povedlo najít téměř zdravý kompromis mezi svými cíly a tím, že člověk chce taky nějak společensky žít, účastnit se rodinných oslav a podobně.
Řekla bych že částečně je to díky tomu, že jsem si dávala cíle především sportovního charakteru, takže zákusek s mámou ke kávě nebyl zakázaný, jen člověk tak nějak tuší, že si tím k plnění cílů moc nepomůže.
Samozřejmě by výsledky mohly být lepší (obzvlášť poslední měsíc se trochu plácám na místě, ale sama vím proč :)), ale prostě jsem spokojená! A teď čísla!
1.1. 2016 1.7. 2016 ROZDÍL
Váha: 99,6 kg 83,6 kg - 16 kg
Pas: 85 cm 78 cm - 7 cm
Zadek: 126,5 cm 111 cm - 15,5 cm
Stehno: 74 cm 65 cm - 9 cm
Ruka: 32,5 cm 30 cm -2,5 cm
Z konfekční velikosti 48 jsem na 44/42 a absolutně nemám co na sebe :)
A co sportovní cíle?
S během jsem byla v lednu na nule, takže z nuly jsem se dostala na uběhnutých 10 km, za čas 1:07:27, což je sice mizérie, ale!!! Z nuly!!!
A další cíle? Je léto, takže hubnutí se stává věcí složitější, alespoň pro mne. Největším cílem je dostat se na 10 km pod hodinu, ale nevím, jak je to reálné. Dále cvičit a provozovat cyklistiku, a hlavně užívat si to a nestresovat se ručičkou na váze, už teď je to bezva!
A hlavně!!! Je to o prsa, ale obezita je pryč, teď už mám "jenom" nadváhu, jupí!! :)
Ona tedy čísla nejsou důležitá, ale já je mám hrozně ráda, takže doufám, že třeba někoho též namotivují. Vidět výsledky své práce takhle v pár řádcích je totiž opravdu super! :)
úterý 24. května 2016
Jak cvičit když jsem obézní? - motivace
Tento článek bych ráda napsala jako motivaci pro všechny, kteří se potýkají s velkou nadváhou (a pro mne jako memento).
Začínala jsem s hubnutím na hmotnosti cca 108 kg.
Cítila jsem se naprosto šíleně, neměla jsem chuť se na sebe ani dívat do zrcadla.
Z představy že půjdu do fitka a někdo se na mě bude koukat mi bylo na zvracení.
Věděla jsem, že musím něco dělat, ale neměla jsem sílu s čímkoliv začít. Moc dobře jsem si pamatovala, že kdysi jsem měla nějakou fyzičku a srovnání se současným stavem mě přivádělo do deprese.
Nakonec jsem na internetu objevila jakousi výzvu, kdy se začíná cvičit od nějakých pár minut denně a v průběhu měsíce se délka cvičení prodlužuje.
A tak jsem začala, protože nějaké tři minuty nikoho nezabijou.
Ráda bych napsala že jsem výzvu dokončila a pak už to šlo samo, nicméně nebylo to tak. Vydržela jsem ale asi 20 dní a byl to prostě první krok na dlouhé cestě. Nebyly tam zázračné výsledky ani mě to nezačalo bavit.
Poté co jsem pár kilo zhubla, odhodlala jsem se poprvé jít do fitka. Na eliptical, pak chvíli stroje, cca na hodinu. Pak jsem šla znovu. Do toho delší procházky s manželem a občas cvičení doma. Povedlo se mi dostat se pod 100 kg a najednou jsem se začala cítit líp.
Tak jsem začala venku decentní indiánský běh a k tomu stále občasné fitko. Když byla váha na 96 kg, ve fitku byla akce - balíček X osobních tréninků + volné vstupy na dva měsíce za slušnou cenu.
Ještě pár měsíců nazpět bych do toho nešla, z představy že se mi bude nějaký trenér věnovat se mi chtělo brečet. Jenže díky 12 kg dole jsem se cítila mnohem líp a balíček jsem si koupila.
Aktuálně cvičím s trenérkou už čtvrtý měsíc. Uběhnu 9 km v naprosté pohodě, ne rychle, ne tak, že bych s tím vyhrála závod, ale tak, že se pak cítím skvěle.
Ze 108 kg je 85 kg. Nejsem zdaleka v cíli, ale co se týče sebevědomí a důvěry ve své tělo, je to úplně jinde než to bylo dřív.
Pointa je v tom, že na začátku jsem cítila, že do takového bodu se snad ani nemůžu dostat. Tři minuty cvičení byly utrpení, tělo nespolupracovalo a já ho nenáviděla. A pak se to začalo zlepšovat. Krok po kroku, den po dni. S každým "správným" rozhodnutím se člověk posune o kousek blíž tomu, že se bude cítit lépe.
Ano, člověk neuběhne hned maraton.
Nemá hned sílu vyjít mezi lidi a riskovat výsměch.
Ale krůček po krůčku se lze dostat neskutečně daleko.
Nepředbíhat a dělat ty krůčky pěkně postupně chce velkou vůli, ale vyplatí se to.
Jsem sama sobě neskutečně vděčná, že jsem se nevzdala, i když mnohé sportovní zážitky zvlášť na začátku končily pláčem a pocitem ponížení z vlastní neschopnosti.
Každý den je nový začátek a je úžasné, jak moc se lidské tělo dokáže zlepšovat!
Strašně fandím všem, kteří jsou na začátku této cesty!
Je to boj, ale opravdu stojí za to!!!
Začínala jsem s hubnutím na hmotnosti cca 108 kg.
Cítila jsem se naprosto šíleně, neměla jsem chuť se na sebe ani dívat do zrcadla.
Z představy že půjdu do fitka a někdo se na mě bude koukat mi bylo na zvracení.
Věděla jsem, že musím něco dělat, ale neměla jsem sílu s čímkoliv začít. Moc dobře jsem si pamatovala, že kdysi jsem měla nějakou fyzičku a srovnání se současným stavem mě přivádělo do deprese.
Nakonec jsem na internetu objevila jakousi výzvu, kdy se začíná cvičit od nějakých pár minut denně a v průběhu měsíce se délka cvičení prodlužuje.
A tak jsem začala, protože nějaké tři minuty nikoho nezabijou.
Ráda bych napsala že jsem výzvu dokončila a pak už to šlo samo, nicméně nebylo to tak. Vydržela jsem ale asi 20 dní a byl to prostě první krok na dlouhé cestě. Nebyly tam zázračné výsledky ani mě to nezačalo bavit.
Poté co jsem pár kilo zhubla, odhodlala jsem se poprvé jít do fitka. Na eliptical, pak chvíli stroje, cca na hodinu. Pak jsem šla znovu. Do toho delší procházky s manželem a občas cvičení doma. Povedlo se mi dostat se pod 100 kg a najednou jsem se začala cítit líp.
Tak jsem začala venku decentní indiánský běh a k tomu stále občasné fitko. Když byla váha na 96 kg, ve fitku byla akce - balíček X osobních tréninků + volné vstupy na dva měsíce za slušnou cenu.
Ještě pár měsíců nazpět bych do toho nešla, z představy že se mi bude nějaký trenér věnovat se mi chtělo brečet. Jenže díky 12 kg dole jsem se cítila mnohem líp a balíček jsem si koupila.
Aktuálně cvičím s trenérkou už čtvrtý měsíc. Uběhnu 9 km v naprosté pohodě, ne rychle, ne tak, že bych s tím vyhrála závod, ale tak, že se pak cítím skvěle.
Ze 108 kg je 85 kg. Nejsem zdaleka v cíli, ale co se týče sebevědomí a důvěry ve své tělo, je to úplně jinde než to bylo dřív.
Pointa je v tom, že na začátku jsem cítila, že do takového bodu se snad ani nemůžu dostat. Tři minuty cvičení byly utrpení, tělo nespolupracovalo a já ho nenáviděla. A pak se to začalo zlepšovat. Krok po kroku, den po dni. S každým "správným" rozhodnutím se člověk posune o kousek blíž tomu, že se bude cítit lépe.
Ano, člověk neuběhne hned maraton.
Nemá hned sílu vyjít mezi lidi a riskovat výsměch.
Ale krůček po krůčku se lze dostat neskutečně daleko.
Nepředbíhat a dělat ty krůčky pěkně postupně chce velkou vůli, ale vyplatí se to.
Jsem sama sobě neskutečně vděčná, že jsem se nevzdala, i když mnohé sportovní zážitky zvlášť na začátku končily pláčem a pocitem ponížení z vlastní neschopnosti.
Každý den je nový začátek a je úžasné, jak moc se lidské tělo dokáže zlepšovat!
Strašně fandím všem, kteří jsou na začátku této cesty!
Je to boj, ale opravdu stojí za to!!!
úterý 19. dubna 2016
Hubnutí začíná v hlavě...
Tuhle větu už asi četla každý, kdo se začetl do článků o hubnutí na různých internetových stránkách... Vzletnými slovy nám radí, jak si máme prvně srovnat psychiku a pak už hubnutí půjde "samo" :)
Na to tedy upřímně úplně nevěřím, nejsem člověk, který by něco dostal zadarmo...:)
Ale s tou psychikou je to samozřejmě pravda.
Vyzkoušela jsem si to v posledních letech, kdy jsem byla všechno jen ne v pohodě.
Zjistila jsem zajímavou věc. Člověk má přirozenou tendenci se tak nějak zacyklit ve vlastní hlavě. "Jsem tlustá, nic se mi nedaří. Protože jsem tlustá, stydím se mezi lidi. Protože jsem tlustá, mám problémy se vztahy. Protože jsem tlustá, nemám takový život jaký bych si představovala..."
Jenže ve skutečnosti to alespoň u mně funguje opačně. Nemám život jaký bych si představovala, proto jsem také tlustá. Nedaří se mi a řeším to mizernou životosprávou, proto jsem tlustá.
První věc v seznamu, když jsem chtěla "začít se sebou něco dělat" proto logicky nebylo začít dřít na hubnutí, ale prvně jsem musela upravit některé jiné věci.
Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem si připustila, že můj největší problém není to že jím moc sladkého, ale to že mám příšerné životní tempo které mě stresuje, jsem nešťastná, stres zajídám a obezita je jen důsledek.
A je známo, že nemá smysl se snažit potlačovat následky, když nic neuděláte s opravdovou příčinou.
A i když to nebylo příjemné prozření, donutilo mě to začít pracovat na jiných věcech než je "nedat si odpoledne čokoládu". Takže jsem si našla jinou práci a dala výpověď. Podařilo se mi vyřešit otázku bydlení. Postupně se snažím omezit styky s lidmi, kteří ve mně vzbuzují negativní pocity a jejich chování mi ubližuje.
V důsledku těhle věcí mám najednou mnohem více volného času a možností. Najednou mám čas, chuť a možnost cvičit 4-6x týdně. Vůbec nemám chuť každý večer jít na pivo nebo si dát čokoládu.
Při minulé práci jsem se neskutečně snažila a přesto jsem nebyla schopná dodržovat životosprávu tak, abych měla nějaké dobré výsledky, hubnula jsem třeba 0,1- 0,3 kg za týden. Což není nejhorší na světě, ale když potřebujete dát dolů 40 kilo, moc vás to netěši.
Teď mám od začátku roku dole 12 kg a to nemám problém občas "zhřešit".
S hlavně jsem do té míry v pohodě, že nemám problém jít do hospody a pivo si nedat. Na otázky proč prostě říct že nechci. Což pro mě předtím byla noční můra, dotazy a pozornost lidí.
Pointou článku má nicméně být to, že jsem sama u sebe vyzkoušela, že jsou věci co mají před hubnutím prioritu. Přeju každému člověku, aby se mu podařilo najít v životě takovou rovnováhu, aby měl na sebe dostatek času a chuť se sám sobě věnovat!
Na to tedy upřímně úplně nevěřím, nejsem člověk, který by něco dostal zadarmo...:)
Ale s tou psychikou je to samozřejmě pravda.
Vyzkoušela jsem si to v posledních letech, kdy jsem byla všechno jen ne v pohodě.
Zjistila jsem zajímavou věc. Člověk má přirozenou tendenci se tak nějak zacyklit ve vlastní hlavě. "Jsem tlustá, nic se mi nedaří. Protože jsem tlustá, stydím se mezi lidi. Protože jsem tlustá, mám problémy se vztahy. Protože jsem tlustá, nemám takový život jaký bych si představovala..."
Jenže ve skutečnosti to alespoň u mně funguje opačně. Nemám život jaký bych si představovala, proto jsem také tlustá. Nedaří se mi a řeším to mizernou životosprávou, proto jsem tlustá.
První věc v seznamu, když jsem chtěla "začít se sebou něco dělat" proto logicky nebylo začít dřít na hubnutí, ale prvně jsem musela upravit některé jiné věci.
Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem si připustila, že můj největší problém není to že jím moc sladkého, ale to že mám příšerné životní tempo které mě stresuje, jsem nešťastná, stres zajídám a obezita je jen důsledek.
A je známo, že nemá smysl se snažit potlačovat následky, když nic neuděláte s opravdovou příčinou.
A i když to nebylo příjemné prozření, donutilo mě to začít pracovat na jiných věcech než je "nedat si odpoledne čokoládu". Takže jsem si našla jinou práci a dala výpověď. Podařilo se mi vyřešit otázku bydlení. Postupně se snažím omezit styky s lidmi, kteří ve mně vzbuzují negativní pocity a jejich chování mi ubližuje.
V důsledku těhle věcí mám najednou mnohem více volného času a možností. Najednou mám čas, chuť a možnost cvičit 4-6x týdně. Vůbec nemám chuť každý večer jít na pivo nebo si dát čokoládu.
Při minulé práci jsem se neskutečně snažila a přesto jsem nebyla schopná dodržovat životosprávu tak, abych měla nějaké dobré výsledky, hubnula jsem třeba 0,1- 0,3 kg za týden. Což není nejhorší na světě, ale když potřebujete dát dolů 40 kilo, moc vás to netěši.
Teď mám od začátku roku dole 12 kg a to nemám problém občas "zhřešit".
S hlavně jsem do té míry v pohodě, že nemám problém jít do hospody a pivo si nedat. Na otázky proč prostě říct že nechci. Což pro mě předtím byla noční můra, dotazy a pozornost lidí.
Pointou článku má nicméně být to, že jsem sama u sebe vyzkoušela, že jsou věci co mají před hubnutím prioritu. Přeju každému člověku, aby se mu podařilo najít v životě takovou rovnováhu, aby měl na sebe dostatek času a chuť se sám sobě věnovat!
čtvrtek 14. dubna 2016
Kdo jsem?
Protože jsem se pořádně nepředstavila, tak jen v krátkosti....:)
Jsem mladá (?) žena, která celý dosavadní život bojuje s váhou.
Nikdy v životě jsem nebyla hubená, vždycky jsem byla takové to oplácané dítě.
Do nějakých 16ti let to ještě bylo pořád v rovině nadváhy, ale pak se cosi zvrtlo a váha se začala šplhat nezdravě výš.
Minulý rok jsem se ve svých pětadvaceti dostala na rozkošných 108 kg na 168 cm výšky.
Mám sníženou funkci štítné žlázy a středně silné astma, takže výmluv proč to nejde mám případně dostatek.
Jenže do výmluv se neobleču a výmluvy za mě nebudou v práci odvádět výkony a působit dobře na lidi okolo.
Nastal čas se sebou něco udělat.
A protože to není rozhodně můj první pokus, už v tom tak nějak umím chodit.
Jen to chtělo ten správný impuls a správný čas, a ten teď nastal.
Tenhle blog píšu v rámci sebemotivace a možná taky motivace případných čtenářů, protože chci ukázat, že to jde.
I když je člověk na dně a má před sebou obrovskou porci kil, které je třeba shodit, nevzdávejte to! :)
Život je dlouhý a i když těch 40 kilo nezhubnete za měsíc, stojí za to začít se sebou něco dělat!!
Jsem mladá (?) žena, která celý dosavadní život bojuje s váhou.
Nikdy v životě jsem nebyla hubená, vždycky jsem byla takové to oplácané dítě.
Do nějakých 16ti let to ještě bylo pořád v rovině nadváhy, ale pak se cosi zvrtlo a váha se začala šplhat nezdravě výš.
Minulý rok jsem se ve svých pětadvaceti dostala na rozkošných 108 kg na 168 cm výšky.
Mám sníženou funkci štítné žlázy a středně silné astma, takže výmluv proč to nejde mám případně dostatek.
Jenže do výmluv se neobleču a výmluvy za mě nebudou v práci odvádět výkony a působit dobře na lidi okolo.
Nastal čas se sebou něco udělat.
A protože to není rozhodně můj první pokus, už v tom tak nějak umím chodit.
Jen to chtělo ten správný impuls a správný čas, a ten teď nastal.
Tenhle blog píšu v rámci sebemotivace a možná taky motivace případných čtenářů, protože chci ukázat, že to jde.
I když je člověk na dně a má před sebou obrovskou porci kil, které je třeba shodit, nevzdávejte to! :)
Život je dlouhý a i když těch 40 kilo nezhubnete za měsíc, stojí za to začít se sebou něco dělat!!
Jak jsem na tom?
Zdravím potenciální čtenáře :)
Zatím jsem se s příspěvky nějak nerozjela, celkem marně hledám v blogerském světě někoho s podobnou cestou, nicméně věřím že se určitě někdo najde :)
To že nepíšu na blog ale vůbec neznamená, že bych nic nedělala.
Rok 2016 je první v mém životě, který jsem se rozhodla zasvětit sama sobě a svému zdraví. A zatím se tohoto předsevzetí držím jako klíště.
Výsledky?
Sice je to trochu smutné, když člověk zhubně dohromady už přes 18 kg a pořád je tlusťoch, ale holt se s tím muselo počítat. A ten pocit, být během necelých čtyř měsíců o 10 kg lehčí je k nezaplacení.
Co se týče stravování, kalorie nepočítám (ale myslím že po všech dietách už mám slušný odhad), jím na co mám chuť, ale absolutně jsem vynechala kupované sladkosti jako různé tyčinky, zákusky... Opravdu výrazně jsem omezila přidaný cukr ve všech směrech a nijak mi zatím rozhodně nechybí :)
Druhou částí mé cesty je můj běžecký cíl. Po začátcích v posilovně jsem v posledních týdnech začala běžecký trénink. Od tří kilometrů na začátku jsem u krásných osmi a fascinuje mě, jak rychle může stoupat fyzička, když člověk fakt maká! :)
Takže vážení, zatím jedu dle plánu!
Zatím jsem se s příspěvky nějak nerozjela, celkem marně hledám v blogerském světě někoho s podobnou cestou, nicméně věřím že se určitě někdo najde :)
To že nepíšu na blog ale vůbec neznamená, že bych nic nedělala.
Rok 2016 je první v mém životě, který jsem se rozhodla zasvětit sama sobě a svému zdraví. A zatím se tohoto předsevzetí držím jako klíště.
Výsledky?
Od začátku roku 10 kg dole, zatím z hodnoty 99,6 kg na 89! :)
Sice je to trochu smutné, když člověk zhubně dohromady už přes 18 kg a pořád je tlusťoch, ale holt se s tím muselo počítat. A ten pocit, být během necelých čtyř měsíců o 10 kg lehčí je k nezaplacení.
Co se týče stravování, kalorie nepočítám (ale myslím že po všech dietách už mám slušný odhad), jím na co mám chuť, ale absolutně jsem vynechala kupované sladkosti jako různé tyčinky, zákusky... Opravdu výrazně jsem omezila přidaný cukr ve všech směrech a nijak mi zatím rozhodně nechybí :)
Druhou částí mé cesty je můj běžecký cíl. Po začátcích v posilovně jsem v posledních týdnech začala běžecký trénink. Od tří kilometrů na začátku jsem u krásných osmi a fascinuje mě, jak rychle může stoupat fyzička, když člověk fakt maká! :)
Takže vážení, zatím jedu dle plánu!
čtvrtek 18. února 2016
Proč dát sbohem obezitě?
Jako úvodní článek jsem si tak nějak motivačně položila otázku - proč vlastně sbohem obezitě? Co mi na mé obezitě vadí? Co mě bude motivovat měsíce a roky pracovat na tom, abych se dostala z bodu kde jsem dnes (a že jsem se do něj dostávala pořádně dlouho), a nezklouznout zpět? Ono totiž nestačí "když je BMI vyšší než 30, zvyšuje se riziko některých chorob..." To asi tak nějak obecně na nikoho moc nefunguje.
Když se ale podívám ošklivé pravdě do očí, musím připustit to, že obezita mě v životě neskutečně omezuje, ubližuje mi a snižuje kvalitu mého života, i když nemám žádné zdravotní problémy a navenek by se mohlo zdát, že mě to nijak netrápí.
A tak v rámci motivace do dalších měsíců bych ráda vypíchla několik bodů, které myslím pochopí většina obézních žen, a co vím, třeba i někoho potěší, že v těhle nepříjemnostech není sám :)
1. OBLEČENÍ - sice už se mi dlouho nestalo takové to obligátní "Na vás nic nemáme!" které po vás štěkne prodavačka už ode dveří, ale je nutné si přiznat jednu věc. Chodím po obchodním centru a do řekněme 80% obchodů s oblečením vůbec nemá smysl vkročit, protože tam mají věci do velikosti 42, max 44 (a to je z nich tak 20%), což já nemám. Takže procházím uličkou a musím zamířit do těch dvou kde vím, že je určitá možnost že něco budou mít, a u toho sleduju nádherné kousky ve výlohách "zapovězených" obchodů a představuju si, jaké by bylo moct si něco tak krásného obléct. O oblékání se zajímám, ráda bych vypadala dobře, ale obezita mě v tomhle neskutečně omezuje. Ani si neumím představit jak by to bylo úžasné jít do kteréhokoliv obchodu a moct prostě vybírat...
2. NETAKTNÍ KAMARÁDI - kolikrát lidé okolo nechápou, že obezita je vážně takový problém, a jak moc se jím člověk v nitru zaobírá... a tak když kamarád pronese nějaký vtípek ve stylu "ještě pár kilo a už mě k tobě bude přitahovat gravitace", zasmějete se. Bezva. Fakt vtipné. Co na to vůbec říct? Tohle by si člověk opravdu rád odpustil.
3. REAKCE OKOLÍ - mám několik super zážitků z poslední doby- vyšetření u lékaře při nástupu na nové pracovní místo -vyplňování jakéhosi dotazníku "Zkoušela jste někdy drogy?" "Ne, nezkoušela..." "A co sport? Taky nezkoušela, co?"... ehm. Hahaha. Jasně. Sedím doma na gauči a zapíjím hamburgery colou, pane doktore. Prohlídka pak měla ještě víc takovýhle okamžiků, ale ani se mi k tomu nechce vracet.
Tuhle jsem v sobotu odpoledne šla na procházku a nechala jsem se zlákat ke krátkému indiánskému běhu, ale v decentním tempu. V tu ránu na mě naproti jdoucí dědek začal pokřikovat "Co to tempo? Přidat, přidat!"
A pak si člověk říká... proč proč proč? A hlavně. Tohohle všeho bych byla ušetřena, netahat s sebou těch mých X kilo navíc...
BONUS - extrémně trapné okamžiky, které si člověk navždy zapamatuje. Svatba, vycházíme z kostela. Kamarádi nám nachystali řekněme jakousi bránu a prý "Tak, ženich musí pronést nevěstu skrz." Haha. To asi jde v případě, když ženich neváží 80 kg a nevěsta metrák... Rychlý pohled na manžela, jakoby nic procházím bránou jako první, on hned za mnou. Potlesk, v podstatě nikdo okolo krom autorů neměl čas to zaregistrovat. Ale já jsem to zaregistrovala. A nemuselo to být, kdybych nevypadala tak jak vypadám.
Asi bych vydržela toho zplodit ještě hodně, ale pro začátek to stačí. I tyhle 3 body by mi měly jako motivace stačit. Obezita je něco, co člověku ubližuje a je na čase si to přiznat. To už jsem zvládla. A teď už se toho břemene jen zbavit!
Když se ale podívám ošklivé pravdě do očí, musím připustit to, že obezita mě v životě neskutečně omezuje, ubližuje mi a snižuje kvalitu mého života, i když nemám žádné zdravotní problémy a navenek by se mohlo zdát, že mě to nijak netrápí.
A tak v rámci motivace do dalších měsíců bych ráda vypíchla několik bodů, které myslím pochopí většina obézních žen, a co vím, třeba i někoho potěší, že v těhle nepříjemnostech není sám :)
1. OBLEČENÍ - sice už se mi dlouho nestalo takové to obligátní "Na vás nic nemáme!" které po vás štěkne prodavačka už ode dveří, ale je nutné si přiznat jednu věc. Chodím po obchodním centru a do řekněme 80% obchodů s oblečením vůbec nemá smysl vkročit, protože tam mají věci do velikosti 42, max 44 (a to je z nich tak 20%), což já nemám. Takže procházím uličkou a musím zamířit do těch dvou kde vím, že je určitá možnost že něco budou mít, a u toho sleduju nádherné kousky ve výlohách "zapovězených" obchodů a představuju si, jaké by bylo moct si něco tak krásného obléct. O oblékání se zajímám, ráda bych vypadala dobře, ale obezita mě v tomhle neskutečně omezuje. Ani si neumím představit jak by to bylo úžasné jít do kteréhokoliv obchodu a moct prostě vybírat...
2. NETAKTNÍ KAMARÁDI - kolikrát lidé okolo nechápou, že obezita je vážně takový problém, a jak moc se jím člověk v nitru zaobírá... a tak když kamarád pronese nějaký vtípek ve stylu "ještě pár kilo a už mě k tobě bude přitahovat gravitace", zasmějete se. Bezva. Fakt vtipné. Co na to vůbec říct? Tohle by si člověk opravdu rád odpustil.
3. REAKCE OKOLÍ - mám několik super zážitků z poslední doby- vyšetření u lékaře při nástupu na nové pracovní místo -vyplňování jakéhosi dotazníku "Zkoušela jste někdy drogy?" "Ne, nezkoušela..." "A co sport? Taky nezkoušela, co?"... ehm. Hahaha. Jasně. Sedím doma na gauči a zapíjím hamburgery colou, pane doktore. Prohlídka pak měla ještě víc takovýhle okamžiků, ale ani se mi k tomu nechce vracet.
Tuhle jsem v sobotu odpoledne šla na procházku a nechala jsem se zlákat ke krátkému indiánskému běhu, ale v decentním tempu. V tu ránu na mě naproti jdoucí dědek začal pokřikovat "Co to tempo? Přidat, přidat!"
A pak si člověk říká... proč proč proč? A hlavně. Tohohle všeho bych byla ušetřena, netahat s sebou těch mých X kilo navíc...
BONUS - extrémně trapné okamžiky, které si člověk navždy zapamatuje. Svatba, vycházíme z kostela. Kamarádi nám nachystali řekněme jakousi bránu a prý "Tak, ženich musí pronést nevěstu skrz." Haha. To asi jde v případě, když ženich neváží 80 kg a nevěsta metrák... Rychlý pohled na manžela, jakoby nic procházím bránou jako první, on hned za mnou. Potlesk, v podstatě nikdo okolo krom autorů neměl čas to zaregistrovat. Ale já jsem to zaregistrovala. A nemuselo to být, kdybych nevypadala tak jak vypadám.
Asi bych vydržela toho zplodit ještě hodně, ale pro začátek to stačí. I tyhle 3 body by mi měly jako motivace stačit. Obezita je něco, co člověku ubližuje a je na čase si to přiznat. To už jsem zvládla. A teď už se toho břemene jen zbavit!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)